Neznáme zo života Syna Božieho Ježiša

Ježíš vyšel ven do světa a nalezl jej temnějším, než se obával. Stanul před lidmi ... sám, nikdo ho neznal, nikdo se po něm neptal, ... a přece ho potřebovali! Počet hledajících byl jen malý ve srovnání s těmi, kteří se Světla báli a snažili se mu vyhnout. Moc nad dušemi na sebe strhli nesvědomití kněží. Jednali svévolně a využívali lidi pro své vlastní účely. Ježíš putoval po zemi a kázal. Pozvolna přicházeli posluchači a lid k němu proudil, neboť chtěl slyšet nového proroka.

Tak běhali ale lidé ke každému, kdo přišel a mluvil! Nedělali žádný rozdíl a naslouchali každému, pokud nemluvil proti farizeům a zákoníkům. To jediné měnilo jejich zájem v posměch. Posmívali se řečníkovi a nechávali ho o samotě.

Jenom Jan měl větší moc nad davy než farizeové. Říkal lidem pravdu tvrdě a bez mnoha slov, avšak s vnitřním přesvědčením, které pronikalo do duší posluchačů, i když se proti tomu vzpírali! Ve skutečnosti nebyli vůbec posměvační, ztratili pouze víru. Nechtěli se také vzpírat síle Světla, ale dali se ovládnout temnem a vlastně byli nešťastní. Sami to však ani nepozorovali.

Ježíš to brzy poznal a jeho láska k lidem vzrůstala. Jestliže slova Janova, který mu připravoval cestu, byla tvrdá a nemilosrdně všechny zasahovala, byla Ježíšova slova naplněna tak velikou dobrotou a láskou, že zasahovala srdce lidí, vnikala do nich a působila v nich dál. Lidem bylo, jako by se v nich najednou cosi opět pohnulo, co je bolelo, vzbuzovalo v nich žal a tiše jim připomínalo něco, na co již dávno zapomněli.

Jako blesky světla to zasahovalo jejich srdce, jitřilo a osvobozovalo.

Stále víc je to přitahovalo ke "kazateli z pouště", jak mu říkali, a stále víc je zajímal jeho život. Jeho jméno se v zemi šířilo rychlostí větru.

A Ježíš mluvil u Galilejského jezera. Veliké bylo množství jeho posluchačů. V podobenstvích vysvětloval lidu Slovo Boží. Izraelský lid byl v myšlení líný. Ježíš musel hledat stále nové cesty, aby jim ujasnil to, co jim chtěl říci.

Mluvil k lidem, jako se s dětmi hovoří. Činil tak neúnavně a s nevyčerpatelnou trpělivostí. A lidé se ptali také tak, jak se ptají děti, a chtěli vědět stále něco jiného. Jejich otázky bývaly zčásti tak pošetilé, že se Ježíš tázal sám sebe: "Cožpak mi nikdy neporozumí?"

Když zástupy lidí stále vzrůstaly, prosil Ježíš Boha o pomoc, o pozemskou pomoc. Byl přímo zaplaven ohromným množstvím tazatelů, kteří se k němu tísnili po každém kázání. Farizeové se pokoušeli klást mu léčky svými vychytralými řečmi. Ježíš prohlédl jejich úmysly a rozhněval se. Jeho odpovědi odhalily jejich úmysly před lidmi.

Tím se probudila jejich nenávist, která stále číhala kolem něho.

U jezera Galilejského žili dva bratři. Byli to prostí lidé, živící se rybolovem. I oni slyšeli o prorokovi, který putuje po zemi a přináší lidem slovo, jaké nikdy neslyšeli. Neměli ale čas, aby se uvolnili od své práce, a stále jen doufali, že Ježíš bude snad kázat i v jejich kraji. Když jednoho večera vypluli na jezero, aby zatáhli své sítě, začal Ondřej mluvit o Ježíšovi. Jeho bratr Šimon naslouchal, aniž by odpovídal. Ondřej trpělivě čekal. Začínal stále znovu. Konečně se přímo zeptal:

"Proč nemluvíš, Šimone? Ty přece jinak nikdy nemíváš nedostatek slov!"

Šimon hleděl zamyšleně před sebe. Konečně přerušil mlčení:

"Ondřeji, až dosud jsme se málo zajímali o toho proroka. Měli jsme stále příliš mnoho práce a já si myslím, že i teď se máme především snažit probíjet se životem. Nikdy jsme neviděli toho člověka, který nadchl zástupy lidí, a jsme také příliš prostí, abychom porozuměli tomu, co říká. Proč si máme lámat hlavy, Ondřeji?"

"A co když tento prorok je ten, v něhož náš národ skládá tolik nadějí?"

Šimon se opět odmlčel, ale Ondřej neustal:

"A je-li Mesiášem, co potom, Šimone? Budeš i pak žít mlčky dál, den za dnem vrhat své sítě do jezera a zase je zatahovat? Pověz mi, Šimone, co bys dělal, kdyby tento Ježíš byl Mesiášem?"

Šimon řekl vážně:

"Pak bych změnil své jméno a s novým jménem bych začal nový život!"

Tu zmlkl Ondřej ...

Když vytáhli člun na břeh a vyprázdnili do košů obsah plných sítí, přešel kolem nich muž. Za chvíli se k nim vrátil a rozmlouval s nimi. Ondřej se ulekl, začal se zajíkat a rozpačitě se sklonil nad svými koši.

Šimon pohlédl zkoumavě na cizince. Jen několik slov promluvil tento muž, a v Ondřeji vyvolala zmatek. Ondřej si nebyl jistý, zda je jeho dojem správný, a bál se i toho, jak zareaguje jeho bratr. Ale Šimon byl jistější. Zeptal se cizince:

"Jsi to ty, o kterém se říká, že je největší prorok, jehož Izrael kdy měl?"

"Já jsem to!" pravil Ježíš.

"Pak bych musel splnit, co jsem dnes slíbil!" řekl Šimon.

Ježíš pokračoval:

"Následujte mne! Učiním z vás rybáře lidí!"

A bratři opustili vše, dům i hospodářství, a následovali Ježíše. Šimon však odložil své jméno a od této chvíle se jmenoval Petr.

Ondřej a Petr prosili Ježíše, aby směli svým přátelům Jakubovi a Janovi vyprávět o jeho životě, a Ježíš jim to dovolil.

Když Jakub a Jan uslyšeli o Ježíšovi, zatoužili ho spatřit. Také oni v něm poznali vytouženého vůdce. Radostně ho následovali a zanechali všeho, co měli. Byli prvními učedníky, kteří měli Ježíši stát po boku.

Nejdříve je musel vést k tomu, aby od nich odpadlo všechno staré. Museli být od základu noví. To se však zdálo být nedosažitelně těžké. Snažili se poctivě pochopit slova svého Mistra, ale všechno, co slyšeli, bylo pro ně příliš převratné.

Ježíš musel i s nimi jednat jako s dětmi. Jejich prostota a skromnost jim však přece umožňovala, aby se svým chápáním Ježíšovi pozvolna přiblížili. Naplňovalo je hrdostí, když ho slyšeli mluvit. Byli hrdi na to, že oni jediní se k němu smějí lidsky přibližovat. Chtěli ho mít jedině pro sebe a začali bránit cizím lidem, kteří se k němu tlačili se svými otázkami. Nedovedli rozeznat, komu mají bránit a komu dovolit přistoupit k Ježíšovi.

Mnoho nemocných prosilo Ježíše o pomoc. Věřili v jeho léčivou sílu a nedali se odbýt. A Ježíš léčil a pomáhal, když ho o to prosili. Zvěst o jeho zázracích se šířila po celé zemi. - Od města k městu se k němu připojoval stále větší zástup lidí. Putovali s Ježíšem po celé dny. Všude, v každém městě se před ním a jeho učedníky otevíraly dveře bohatých lidí. Byli váženi a ctěni, kamkoliv přišli. Jen jediné město nechtělo Ježíše uznat: město, jehož byl synem ... Nazaret.

Ježíš stále odkládal promluvu k lidem v Nazaretě, ačkoliv ho o to učedníci často prosili. Věděl, že by mu Nazaretští projevovali jen nepřátelství.

Často myslíval na svou matku, která se jistě trápí obavami o něho. Avšak jí jediné nemohl pomoci, neboť ona jeho pomoc nechtěla. Byl smutný kvůli ní, že se nedovede přemoci, a musel ji odmítnout, když ho vyhledala. Věděl, že přišla proto, aby ho přiměla k návratu, a byl tím zklamán.

Chlad byl mezi nimi a veškeré spojení bylo přerušeno. Ježíš bolestně pociťoval, když se Maria od něho odvrátila a opustila ho. Musel nechat odejít člověka, aniž mu mohl říci slovo útěchy. Bylo to tvrdé, ale byla to také jediná pomoc, kterou mohl Marii poskytnout.

Když se ho na to ptali jeho učedníci, protože se jim zdálo nepochopitelné, že přihlížel jejímu odchodu, aniž zasáhl, musel stále znovu odpovídat:

"Jedině z vlastního přesvědčení může člověk jednat správně. Nebylo by mu nic platné, kdyby pouze jednal podle mé rady."

"Což my nežijeme podle tvých slov, Pane? Není to také rada, když nám říkáš, že máme činit pokání?"

Ježíš viděl, že nepoznávají a nemohou pochopit jemný rozdíl, jaký je mezi osobní radou a jeho slovy, která dává lidem, aby opět našli cestu k Bohu. Odpověděl:

"Kdybych řekl některému člověku, aniž by mne o to prosil: Jdi ode dneška jinou cestou, a on by mne následoval a nevěděl proč, nikdy by mu nevzešlo poznání, že jeho dřívější cesta byla nesprávná. Musí nejdříve klopýtnout na své cestě, musí napřed pocítit, jak těžce se mu po ní jde, a pak mu mohu říci: Hleď, je tu jiná cesta, zkus po ní jít a zkoumej, nezdá-li se ti lepší. Rozumíte mi?"

Přikývli. Ježíš se usmál a pravil dále:

"Jestliže říkám: Čiňte pokání!, je člověku ponecháno na vůli, kterou cestou se dá. Nejsou dva lidé, kteří by mohli jít stejnou cestou. Pohnutky, které je vedou, jsou velmi rozdílné. Jeden půjde raději příkrou cestou, vedoucí rychleji do výše, jiný půjde cestou pohodlnou, vyžadující více času."

Jan pohlédl tázavě na Mistra. Ježíš povzbudivě přikývl, a Jan se otázal:

"Potom je ta příkrá cesta lepší?"

"Obě jsou stejné. Příkrá cesta je těžká a může snadno přivodit pád. Široká a pohodlná cesta může způsobit, že na ní člověk příliš snadno zapomene, kam vede. Bere mu vzpruhu a uspává ho."

Sklíčeně pohlíželi učedníci na Pána. ... Chtěli se ptát dále, ale Ježíš viděl, že mu neporozuměli.

"Teď byste se rádi zeptali: Co tedy máme my činit, abychom dosáhli blaženosti? Chci vám odpovědět, abyste konečně pochopili.

Nežijete proto, abyste žili lehce, jak po tom toužíte! Žijete proto, abyste prožívali! Buďte proto bdělí v každé době! Učte se ze svých nezdarů a učte se ze svého štěstí. Rozhlédněte se kolem sebe: nejste na této zemi proto, abyste jí pohrdali. Musíte ji poznat, neboť máte těla, která z ní pocházejí. Chci vám dát ještě jednou zákony, které se zachvívají ve stvoření a jimž jste podrobeni i vy. Využijte času, který vám ještě zbývá do hodiny soudu!"

Opět se shromáždil lid kolem Mistra a jeho učedníků. Všichni zbožně naslouchali a chtěli slyšet víc. Ježíš se proto posadil na vyvýšené místo a u jeho nohou usedly zástupy, jež přišly, aby slyšely jeho slova.

A Ježíš pravil:

Blahoslavení ti, kteří prostě přijímají Pravdu; neboť jejich jest království nebeské.

Nehloubejte a nemudrujte o mých slovech, neboť tím byste nikdy nedošli konce. Neříkejte svým bližním o tom, co se vás v nich dotklo, neboť oni jsou jiného druhu. Vyňali by z nich jen to, co je jim vlastní, a vás by tím zmátli!

Blahoslavení lidé, kteří jsou trpěliví a mírní; neboť oni zemi vládnouti budou.

Učte se čekat a učte se mírnit, pak budete mít jednou v sobě moc ovládat jiné lidi. Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!

Blahoslavení ti, kteří musí procházeti utrpením, neboť oni utěšeni budou.

Nežalujte, stihne-li vás utrpení. Snášejte je a buďte silní! Nemůže k vám žádné utrpení, které sami nepřivoláte a nenecháte k sobě proniknout. Učte se však na něm a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a vy budete volní!

Blahoslaveni ti, kteří prosí o spravedlnost; neboť oni spravedlnosti dojdou.

Domníváte-li se, že trpíte bezpráví, tu pohlédněte na lidi, kteří jsou vašimi bližními, a odčiňte vše, co jste jim kdy udělali. A to i tehdy, když se domníváte, že jste v právu! Žádný člověk nemá právo připravovat druhému bolest a utrpení! Budete-li v tomto směru čistí, pak vám žádný člověk neučiní bezpráví, neboť bude zahanben velikostí vašeho ducha!

Blahoslavení milosrdní; neboť oni milosrdenství dojdou.

Neklamte se však a nekonejte falešné milosrdenství, nýbrž uvažte, zda vaše dobrá vůle také lidem opravdu prospívá.

Blahoslavení pokojní; neboť oni dítkami Božími nazýváni budou.

Mít v sobě mír, pokoj a zprostředkovávat jej lidem, to vyžaduje takovou čistotu duše, že jen málo lidí na zemi se již může nazývat dětmi Božími. Člověk, který má v sobě opravdový mír, bude pro své bližní utěšovatelem a balzámem, bude jejich rány léčit již pouhým bytím!

Blahoslavení ti, kteří trpí pro spravedlnost; neboť jejich jest království nebeské.

Trpět pro spravedlnost znamená trpět pro pravdu. Vzít na sebe vše a překonat všechno, aby mohl zůstat pravdivým, to je pro člověka to nejtěžší při jeho putování. To znamená vše: spravedlivě žít, pravdivě žít až do toho nejmenšího. A to bude vyžadovat mnoho bojů a mnoho utrpení, to bude prožitím, opravdovým prožitím na celé pouti člověka. Taková má být jeho cesta, aby ho mohla vésti do království nebeského.

Blahoslavení čistého srdce; neboť oni Boha viděti budou.

V těchto slovech spočívá všechno, i to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout: vidět Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí být čisté a jasné jako křišťál, aby mu žádné zkalení nebránilo ve vidění. Vidění je poznání! Člověk, který je čistého srdce, dokončil zde svůj úkol a může pak stoupat ke Světlu."

Když Ježíš skončil, panovalo hluboké mlčení. Tváře lidí svědčily o tom, co si myslí a co cítí. Ale Ježíš nepotřeboval pohlížet napřed do tváří lidí, aby poznal, jak přijali jeho poselství. Znal je a doufal, že alespoň v některých utkvělo něco z toho, co hlásal.

Věděl, že se u lidí zvolna probouzí pochopení a že touha po pravém vědění se již nedá potlačit. Měl z toho radost a byl za to Bohu vděčný.

V té době se učedníci semkli pevněji kolem něho a přidružovali se noví. Blížili se mnozí, které Ježíš musel odmítnout, ale mnohé mohl přijmout.

Jeho stálými průvodci bylo dvanáct učedníků, pocházejících ze všech vrstev obyvatelstva. Proto bylo nevyhnutelné, že zpočátku byly mezi nimi třenice. Utvořili mezi sebou skupiny, ačkoliv měli žít všichni společně pro Ježíše. Začali jeden na druhého u Ježíše žalovat a bylo třeba nevýslovné trpělivosti, aby mezi nimi zavládl soulad. Všechno pro ně bylo příliš nové, takže nepozorovali bolest, kterou tím svému Pánu působili.

Tu je zasáhl jednou při jakémsi sporu Ježíšův pohled, tak smutný, že zděšeně umlkli. Ježíš se odvrátil, neboť dosud se nikdy učedníci v jeho přítomnosti nehádali. Zahanbeně přicházeli k němu a prosili ho, aby jim odpustil. Ježíš je však nevyslechl, v noci je opustil a putoval osamělý dál.

Když brzy nato kázal, viděl, že mezi posluchači sedí i jeho učedníci a pohlížejí na něho plni zoufalství. Bylo mu jich líto, a vzal je zase k sobě. Od té doby byli svorní. Pochopili, že mohou žít jen v Mistrově blízkosti a snažili se odložit své chyby, aby byli Ježíšovi milí.

Ježíš viděl jejich dobrou vůli a snažil se je dobrotivými slovy přivést na správnou cestu:

"Vy myslíte, že vám to pomůže, budete-li žít v mé blízkosti, pokud jste tak neústupní a chcete poučovat jeden druhého? Nikdo z vás není tak čistý, aby se mohl starat o čistotu svého bližního. Snažte se být prostí, nechť již pocházíte z řad bohatých nebo z chudého lidu. Každý z vás má svůj úkol podle své povahy. Jestliže jej chce správně splnit, nemá čas na zbytečné řeči. Vy všichni jste posluchači mého slova a slíbili jste, že se jím budete řídit. Jak tomu však mám věřit, když nevidím žádné ovoce? Moje setba nevzchází! Máte proměňovat mé slovo v čin, aby lidstvo mohlo stavět na vás, až tu již nebudu!"

Učedníci nemohli již déle snášet smutek svého Pána. Jeho slova se jim poprvé vryla do srdcí, neboť jejich duše byly úplně otevřené. Ve dnech, kdy byli osamocení, se našli a úzce se k sobě přimkli. Chtěli nadále žít vedle sebe. Malicherná povýšenost padla navždy! Mezi učedníky byla harmonie a radost a Ježíš s nimi teď zase putoval po zemi.

V každém městě byl Ježíš přijat nejbohatšími a nejváženějšími měšťany, kteří byli rádi, že ho mohou u sebe ubytovat. Lid očekával s nadějí, že se mu od něho dostane pomoci. Římané Ježíše mlčky trpěli, neboť věděli o ohromné moci, kterou si získal nad lidem, a pozorovali jeho blahodárnou činnost. Nikdy nebyl Izrael tak pokojný jako nyní, kdy Ježíš nabádal k míru.

Marně se farizeové snažili mu překážet a přivést ho do konfliktu s Římem. Ježíš je vždy klidně odmítl. Jeho slova "dávejte císaři, co je císařovo" byla známa i římskému místodržiteli a vzbudila u něho radost. Římanům byla podlézavost farizeů vůči Římu odporná a nepříjemná. Věděli, že to jsou farizeové, kteří stále znovu popouzejí lid k ne-spokojenosti. Znali nenávist, kterou naočkovali lidu proti celníkům, a proto pociťovali jako úlevu, že se Ježíš neštítil sedávat mezi celníky a být jejich hostem.

Izraelský národ si v době Ježíšově již nebyl schopen sám vládnout, neboť již příliš dlouho byl pod cizím panstvím. Dlouhá léta poroby u něho podnítila rozvoj vlastnosti, kterou mají jinak jen otroci. Lid bědoval, žaloval, trpěl pod nadvládou Říma, ale neučinil žádný pokus, aby se osvobodil, neboť tak to vlastně bylo pro zemi pohodlnější. Jen tajně kvetlo nepřátelství, které se neodvažovalo na veřejnost.

Tón udávali farizeové. Před Římany neukazovali nikdy svou nenávist a zdánlivě byli na straně Říma. Potají však popouzeli a vyvolávali skrytý odpor. Když pak zasáhl Řím právem vlády, zaznívaly nářky tak dlouho, až Římané s opovržením přestali volat Izraelity k odpovědnosti.

Ježíš to viděl otevřeným zrakem a často se tázal, proč se musel narodit právě v tomto národě. Jsa poután ke svému pozemskému tělu, probojoval mnohý tichý boj, aby se vyrovnal s tímto problémem. Pátral, aby našel v Izraeli příčinu, která způsobila tuto přitažlivost.

Také jeho učedníci se obírali stejnou otázkou. Viděli jasně příkrý rozdíl mezi slabošským chováním svého národa a pevným, sebejistým vystupováním svého Pána. Jednoho dne se na to zeptali Ježíše.

"Proč ses musel narodit právě v Izraeli, v zemi, která nemá žádná práva? Je to skutečně jen proto, že proroci to zvěstovali již od pradávna?"

"Není to kvůli prorokům, neboť když oni zvěstovali, nezvěstovali mne! Zvěstovali toho, který přijde po mně. Já jsem byl vyslán, protože jinak by Izrael, tedy i ti poslední v něm, kteří ještě mají nárok na toto staré jméno, musel být zničen a s ním i to, co zůstalo dobrého. Chci se pokusit Izrael zachránit a opět ho osvobodit. Žel, jen malý zástup z národa, který byl kdysi vyvolený, mohu učinit opět silným a svobodným, neboť dar svobodné vůle musí být lidem ponechán. A jen na lidech záleží, zda budou svobodnými nebo zůstanou věčně otroky."

"Izrael tedy bude bojovat proti Římanům?"

"Vy mi nerozumíte! Nechci žádnou válku. Řím není nepřítelem Izraele. Izrael může být Římu jen vděčný, že ještě neusnul. V každém jednotlivci sedí nepřítel, jehož nutno potírat. Jen když ho v sobě vypleníte, bude zajištěna vaše duchovní svoboda a váš vzestup. Pak nezůstanete otroky! Pak i ti, kteří nad vámi nyní vládnou, brzy zmizí. Čemu vás učí kněží, čím vás to matou? Pokusili jste se někdy vzbudit v sobě něco jiného než závist, nepřejícnost a zbabělost?

Myslíte, že můžete proto uplatňovat nárok na osvobození?

K čemu máte svobodnou vůli, proč žijete? Snad proto, abyste se těšili ze své lenosti? Což musíte přijímat vše, co někteří za vás vymýšleli?

Chci vám říci, proč jsem se musel stát synem vašeho národa: Izrael je nejbezbrannější i nejpotřebnější zemí a je ovládán národem, který je nyní ve svém největším rozkvětu.

Zasévám do půdy téměř rozložené a vítr zanese po žních semeno přes moře do Říma. Je posledním určením Říma, aby je rozšířil po celé zemi. Potom nastane i jeho rozklad."

Jan pravil zvolna:

"Pak ses mohl i ty narodit v Římě, Pane!"

Prudce do toho vpadl Petr:

"A co by se stalo z nás?"

Ježíš se usmál a pak klidně řekl:

"Proč se hádáte? Nestačí vám, že jsem zde? Ty máš pravdu, Jene, kdybych se narodil v Římě, byla by má cesta lehčí. Mé slovo by i pak došlo k vám a vy byste se stali mými učedníky. Takto jsem vyhledal já vás, jinak byste museli vyhledat vy mne."

S tím souhlasil i Petr, ale přesto v něm vznikaly myšlenky o různých možnostech a nedaly se již umlčet. Petr věděl, že nikdo z učedníků kromě Jidáše Iškariotského by se tím nezabýval. Začal s ním hovořit a Jidáš s ním rozpřádal všechny možnosti. Ježíš o tom věděl a mlčel. -

Zo spisu „Zaviate doby sa prebúdzajú - Neznáme zo života Syna Božieho Ježiša“